NOVÁ GENERACE: Moc jsme drilovali, nesmíme ztratit vyčůranost, říká Barák
Antonín Barák starší, otec českého reprezentanta a hráče nyní hostujícího v italském Lecce, dělá práci, která je pro fotbal v leckterých ohledech ještě důležitější než samotná trenéřina. V rámci projektu Trenéři do škol na Praze 6 pomáhá učitelům na prvním stupni s tělocvikem a snaží se zapálit malé děti pro sport. To ostatně považuje za nejdůležitější úkol, kterému mládežničtí trenéři čelí. V rozhovoru pro iSport TV a dokument Nová generace poodhalil, proč.
V čem je vaše práce pro fotbal důležitá a jak odráží dobu a způsoby tréninku malých dětí?
„Jedna z věcí, na kterou jsme v posledních letech narazili, je raná specializace dětí. Tatínkové nebo maminky je vozí na tréninky, aniž by si dítě leckdy samo vybralo, co za sport chce dělat. Jenže pak povyroste, přestává tomu rozumět, až se dostane do puberty a tam mu jednoznačně dojde: Dělám to vlastně já, nebo táta? Spousta kluků nám řeklo, že to skutečně bylo spíš přání rodiny než jich samotných. A došlo jim, že touto cestou jít nechtějí a leckdy ze dne na den skončí. Dřív to bylo jinak. Všechny děti běhaly venku, samy si vybíraly sporty, které je bavily, a učily se přirozenou hrou. To už je dnes ale pryč a musíme to nahradit jinými způsoby.“
Jak se tohle dá nahradit?
„Musíme nejdřív dítěti v jeho prvních letech vytvořit velmi silnou emoční vazbu k tomu, aby vážně milovalo tu činnost. Ať už je to tenis, hokej, fotbal… To je buřt. Prostě tu činnost. A na to máte první čtyři roky v rámci zlatého věku učení, ať už dítě začne sportovat v pěti nebo sedmi letech. V tomto období jde o to, abyste kolem něj vytvořili takové prostředí, kam se bude těšit každý den. A když to prostředí a ten trénink nemá, je nešťastné. Aby si řeklo: Už aby bylo zítra půl páté a viděl jsem kámoše a trenéra. Tohle je vítězství mládežnických trenérů.“
| Koordinátor programu Trenéři do škol na Praze 6. Bývalý vedoucí úseku talentované mládeže FAČR a trenér reprezentace ČR do 15 let. Dlouhá léta působil v Příbrami jako mládežnický trenér, vychoval desítky hráčů pro profesionální fotbal. |
Neřeší se tento problém všude možně v bohatých a zajištěných evropských státech?
„Ministerstvo školství asi před třemi lety přišlo se zajímavou studií, ve které se ptali vzorku zhruba tisíce dětí ve třetích třídách. Tělesná výchova je v žebříčku nejoblíbenějších předmětů až na třetím místě. To není úplně přirozené. Devadesát až devadesát pět procent dětí má přitom vrozenou chuť k pohybu. Ve Francii nám trenéři říkali: Přesně to, co teď řešíte vy, jsme řešili my před čtyřiceti lety. Na Západě začal konzumní styl života daleko dřív než u nás a mělo to své dopady. Prošli si tím taky.“
Proč se nám tedy zrovna v Česku nedaří vytvořit lásku ke sportu?
„Hodně jsme se zaměřili na to, že nám Západ utíkal, rozevíraly se nůžky. Kluby jezdily do velkých klubů a snažily se kopírovat své akademie. Není špatně, že jsme k nim vzhlíželi. Ale u nás jsme hlavně měli zůstat ve větším klidu. Měli bychom se vrátit ke kořenům a k přirozenosti. Říct si, abychom šli pečovat hlavně o ty naše malé děti ve školkách a prvním stupni základek. A jestli zvládneme obrovské procento těchto dětí rozsportovat, nabídneme jim tam fajn lidi, samy děti pak začnou lézt do specializací, budou mít mnohem větší všestranný pohybový základ, budou na tom lépe zdravotně a psychicky nebudou vyhořelé.“
Co jsme tedy dělali konkrétně špatně?
„Před pár lety jsme zjistili, že v českém prostředí velmi hodně drilujeme. My jsme i do nejvyšších dorosteneckých soutěží vychovali velmi kvalitní hráče v některých směrech, ale oni poté nastoupili proti silnému soupeři v mistráku a tam najednou ty dovednosti nebyly vidět. Hráči je uměli provést v tréninkovém procesu, ale chyběl tam plný odpor soupeře a hlavně herní situace. Obecně dnes hráčům chybí rozhodovací procesy v herních situacích. To byl přitom způsob, jak děti navnímávaly hru, i její šméčka. Herní vyčůranost. Proti vrstevníkům nebo starším klukům na plácku si děti taky vyhodnocují chyby úplně jinak, než když je tam dospělý trenér. Proto si myslím, že aby byl hráč kreativní, variabilní a měl herní myšlení na vysoké úrovni, musí od útlého věku být obrovské procento času v herním prostředí. A nevytahovat ho do izolovaného drilu.“
Jak toho ale docílit přímo na trénincích?
„My už se nedostaneme na stovky a tisíce hodin nevědomého učení jako dřív. Ale musíme se snažit je dětem alespoň částečně dostat do tréninků. Už na FAČR jsme trenérům říkali: Najděte minimálně 15 minut na konci tréninku, abyste ho za sebe ukončili, s asistentem poodstoupíte, ale necháte děti hrát. Pozorujete je jenom zdálky. A to vám napoví spoustu věcí. Najednou se chovají jinak. Někdo si přestane nabíhat, někdo to po pěti minutách vzdá. Nebo uvidíte tři, čtyři rafany, kteří donekonečna zkoušejí obcházet a zlomit to, protože o něco hrají. Tam najednou vzniká lídrovství, které nám dnes ubývá. A tohle všechno nám chybí. Nevědomý čas, který by děti společně trávily v herním prostředí, byly spolu a učily se vlastně přirozeně.“
Je těžké toho v českém prostředí docílit? Třeba šéftrenér hokejové reprezentace Filip Pešán prohlásil, že česká společnost je přejezená a chybí u nás konkurence.
„Filip přesně pojmenoval více věcí. Jezdím jako lektor už léta mezi trenéry a říkám jim, že děti dnes žijí v obrovském blahobytu. I když určité procento lidí pořád nadává, to je normální a je to všude, ať už v Německu, Francii nebo jinde. Nebude společnost, kde všichni budou nadšení. Skandinávské země jsou ale v míře štěstí ve společnosti nejvíc vyvážené. A je to právě proto, že obrovsky dbají na vzdělání a životní styl rodin. Pomáhá tomu ovšem stát, bez toho je to vždy složitější.“
Když na některé věci nestačí stát, jak toho může docílit samotný fotbal? Jsou v něm pro tento posun největší překážkou vztahy a neschopnost se domluvit na některých věcech?
„Jednoznačně. Narážíte na ješitnost a velmi silná ega. Fotbal a hokej jsou naše nejsilnější sporty a někteří lidé mají pocit, že jsou ti nejsilnější. Bossové, kteří rozhodují a přehlížejí ostatní. Pokud fungujete v jakémkoli týmu, musíte budovat vazby a synergie, takto je ale bouráte. Pro český sport byla přitom vždy typická týmovost, byl to náš dvanáctý hráč. Stejně tak to bylo u basketbalistů na uplynulém mistrovství světa, byla z nich od prvního dne cítit obrovská parta.“
Takže parta a týmovost je podle vás základem určité české sportovní filozofie?
„Ano. Když tohle proti obrovské kvalitě na planetě ve všech týmových sportech nevybudujeme, navíc se nám k tomu ještě musí sejít velmi šikovní hráči a musíme chytit určitou silnou generaci, tak myslím, že vůbec nemáme nárok konkurovat špičce. Ani v Evropě, ani na světě.“
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
